Růženec v mé dlani jeví pohyb. Špendlíkem probodaní švábi s obsidiánovými krovkami se vzpouzí na režné niti, tiše rozpřahují nožky, mlčky bojují, nechtějí si hrát na korálky z olivového dřeva.
Tak to vidíš. Slíbil jsem, že už budu hodný, ale zase jsem zhřešil, má neviditelná maminko. Arcizločin, arcizločin. A nejhorší je, že to sám moc dobře vím.
Jenže ti švábi hřeší furt.
II.
Má neviditelná maminko, mám rád tebe, své hříchy, metodu cukru a biče, kataklysma, svatou trojici a organické tvary mrtvých věcí. Trestej mě za to, že mě pořád lehce pobolívá hlava, že spím jak ve dne, tak i v noci, že se udržuji naživu pomocí marmelády a želatinových bonbónů. Trestej mě za to, že k onanii užívám ze stoky vylovené dámské vložky a hadry na podlahu. Trestej, trestej, trestej. Trestej tvrdě, přijmu všechno, co vzejde z tvých svatých rukou, víš, pro tu jejich hladkou pleť bych se s čistým srdcem stal i masochistou. Nažhav pohrabáč, servi ze mě obstarožní nátělník a spal mi obě bradavky, aby byly úplně na uhel a stříkala z nich horká černá káva. Bez smetany.
III.
Koukám z okna a vidím ruský tank. Mrtvé tělo Helenky Růžičkové nadívané živou Aťkou Janouškovou. Nějaký vtipálek k té věci přimontoval pásy a poslal ji do ulic. Zastavila se u trafiky, mračí se, oddychuje, z výfuku na hřbetě jí stoupá olovnatý dým. Zajdu si koupit noviny a při té příležitosti ji prohlásím za svého nového Hospodina. Doufám, že toho jednou nebudu litovat.
IIII.
Riegerovy sady. Ticho, chlad, bezvětří. Široko daleko se vůbec nic neděje.