Partyzán
Partyzán bydlel ve sluji pod vyvráceným bukem, hluboko v srdci lesa, v tmavém zákoutí zarostlém kapradinami, přesličkami, borůvčím a břečťanem, daleko od všech míst, kde žili lidé. Kruhový otvor jeho sluje lemovali hadi kořenů okolostojících stromů, připomínal černé žraločí oko, vyhlížející nic netušící kořist. Sluj byla uvnitř teplá a vlhká, voněla houbami a mokrým mechem. Partyzán dlaněmi pravidelně uhlazoval a vyrovnával povrch jejích hliněných stěn, které byly touto jeho péčí hebké a vláčné jako děložní sliznice. Dno sluje si vystýlal neplesnivějícím bukovým listím. Sice se v něm držely stonožky a stínky, zato ale hřálo a vždycky ho byl dostatek. Od stropu, na vlastnoručně upletených provázcích z lýčí, visely zvířecí lebky, srnčí parůžky, podivně zkroucené samorosty, všechno zvláštní, co objevil při svých cestách lesem. Předmětů, které ho spojovaly se světem kandelábrů, komínů, tramvají, kouře, hluku a záře sodíkových výbojek, měl ve svém příbytku jen pár. Jedním z nich byla Helma. Používal ji na všechno. Nosil si v ní do sluje vodu, v létě se s ní vydával na sběr ostružin, hlemýžďů a hub, v zimě v ní připravoval bylinné čaje. Když spal, obracel ji dnem vzhůru a jako polštářem si s ní podkládal hlavu.
Ještě než tenkrát při vybírání datlích vajíček spadl z borovice, poranil si hrdlo a přišel o schopnost mluvit, si s Helmou občas povídal před usnutím. S tváří instinktivně natočenou k jihu, kde se nacházel jeho domov, vypravoval jí o světě mimo les. O městech, o válce, díky které se dostal sem, do lesa, o tom, jak se dá z obyčejného zahradnického ledku a sirek vyrobit bomba, jak správně podříznout lávku, aby se zřítila až v momentě, kdy bude projíždějící automobil přesně v jejím středu, jak a kudy utíkat před psovody, aby psi ztratili pachovou stopu, vypravoval o tom, jak v provizorních podmínkách přebíjet vystřelené nábojnice a taky o tisících věcech, které se dozvěděl až tady, mezi stromy.
Partyzán věděl hodně. Do lesa přišel sice jen s hrstkou zkušeností, ale les ho doučil všechno ostatní, co bylo třeba. Ano, les. Ta divoká stvůra, která nejdřív bez stopy jakékoliv soucitu postupně pozabíjela všechny jeho přátele, mu dovolila přežít. A nejen to. Zocelila ho, propůjčila mu část svého vlastního fyzického vzezření, ukázala věci, které žádný jiný člověk ještě nikdy neviděl, zasvětila do všech fascinujících tajemství stvoření a záhuby.
Věděl hodně, kromě jediné věci.
Kdy to skončí?
Kdy se válka konečně dobere ke svému konci?
Bylo mu jasné, že ti, proti kterým stál, ti pod kterými vyhazoval do povětří motocykly, někam zmizeli. V jistém okamžiku se z lesa vytratily jejich hlasy, půdu přestaly zdobit otisky pryžových podrážky těžkých vojenských bot a ocelových pásů transportérů. Ustal dokonce i protivný štěkot psích nohsledů, které nenáviděl pro jejich nebezpečně vyvinutý čich. Nepochyboval o tom, že v lese nikdo další není. Věděl bezpečně, že je dokonale sám. Jenže to vůbec nic neznamenalo. Mohlo to být jen dočasné, součást strategie nepřítele, ticho před bouří. Tak čekal. Čekal, až bude mít jistotu. Věřil, že až bude opravdu konec války, něco se stane. Netušil, co přesně by to mělo být, ale byl přesvědčený, že až to k tomu dojde, pozná to.
Pak vyrazí domů. K jihu.
Měsíce ubíhaly. Partyzán přestal vylézat ze své sluje. Hlad a žízeň se staly čímsi, co se ho už dál netýkalo. Stočený na podkladu z bukového listí, objímal svou pušku, nespal, ale ani nebděl, jeho duše se volně vznášela mezi zelenou realitou lesa a černým snem války. Čas ho obtékal jako voda balvan v mělkém říčním korytu. Šel příliš rychle. Rychleji, než stačil Partyzán stárnout. Poslední zbytky oblečení, které měl na sobě, se rozpady na prach. Helma, ač údajně vyrobená z vysoce odolných polymerů, zhnědla, stala se křehkou a objevilo se na ní několik širokých děr. Stěnami sluje prorostly kořínky okolní vegetace, bílé oddenky rostlinného hladu, spustily se na partyzánovo tělo, pronikly mu do žil a propojily ho se zeleným vesmírem, kterého se stal součástí. Do tělesných záhybů mu vánek nanosil mikroskopické spory hub, výtrusy mechu a kapradin, semínka nesčetných druhů trav a bylin. Rezavé stonožky, ukrývající se v listovém loži , přesídlili do spečených pramenů jeho dlouhých neumývaných vlasů a nakladly vajíčka do potních pórů. Partyzánovo tělo přestalo žít pouhý jeden jediný život. Stalo se myriádou jednotlivých životů, spojených do velkého dřímajícího celku.
Symbióza.
Dokonalé propojení.
.
.
.
A Pak, jednoho rána, to konečně přišlo.
„No tak vstávej,“ ozvalo se. Partyzán procitl, otevřel oči, chtěl sáhnout po pušce, ale nenahmatal ji. Hrozně se vyděsil.
„Nelekej se,“ řekl hlas. „Čekám venku před tvým příbytkem. Přišla jsem ti něco říct.“
Partyzán po čtyřech dolezl ke kruhovému otvoru, jímž do temné sluje proudilo bílé denní světlo. Ze svalů mu s tichým lupáním vyskakovala kořenová vlákna, která ho jako tenké pupeční šňůry poutaly ke stěnám podzemní dutiny.
Vystrčil hlavu ze sluje. Nejprve neviděl nic než oslepující bílo a dlouho trvalo, než se jeho zchoulostivělý zrak přizpůsobil vnějšímu světu. Pak z absolutní bílé vystoupily ostatní barvy a obrysy předmětů nabyly zřetelnosti. Uviděl ji. Lišku. Seděla před úkrytem, poněkud nevrle šlehala zrzavým ocasem a její smaragdové oči ho prozařovaly skrznaskrz.
„No to je dost,“ promluvila.
Partyzán sebou trhl leknutím. Chtěl říct „ty mluvíš?“ ale vzpomněl si, že vlastně sám dávno nemůže hovořit. Liška ale jako kdyby zachytila jeho myšlenku, přimhouřila oči.
„Jistěže nemluvím,“ řekla. „Lišky nemluví, to přeci sám moc dobře víš.“
A Opravdu. Ona nemluvila. Neotvírala tlamu, nevydávala žádné zvuky. Přesto jí dokonale rozuměl.
„Abych to zkrátila,“ navázala Liška, „ už byl čas tě probudit.“
„Válka se dobrala ke konci,“ pomyslel si Partyzán.
„Válka? Jaká válka?“ zavrtěla liška nechápavě hlavou.
Spal jsem asi moc dlouho, napadlo partyzána. Ale to nevadí. Hlavně, že je konec. Můžu jít domů.
„Kam domů?“ podivila se znovu Liška. „Tady jsi doma. Ta díra, kterou sis vyhrabal v zemi, je tvůj domov. V ní bydlíš. Nebo snad ne?“
Partyzán věděl, kde leží jeho domov. Město na jihu, dva dny cesty pěší chůze. Znovu spatří svůj rodný dům, ochutná jídla, která má rád, zajde do kina, projede se autem, navštíví planetárium. A zoo. Vyrazím hned teď, rozhodl. Vytáhnul ze sluje časem prožranou helmu, posadil si ji na hlavu a šel.
Les se změnil. Nepoznával ho. Stromy byly mnohem mohutnější a spíš než živým organismům se podobaly obrovským kamenným věžím. Jejich koruny byly husté a rozkladité, navzájem se do sebe zaplétaly a tvořily tak strop, skrz který nebylo možné zahlédnout ani kousek nebe. Kapradiny, jimiž se musel prodírat, byly pomalu stejně tak vysoké, jako on sám. Udiveně se rozhlížel kolem sebe, všímal si rostlin, jaké nikdy předtím neviděl. Na každém kroku nacházel divné byliny s průsvitnými nálevkovitými květy, ve kterých v čiré tekutině plaval mrtvý hmyz. Bylo dusno a špatně se dýchalo. Přesto vytrvale postupoval k jihu. Žil vidinou domova, k níž se v duchu blížil.
První noc strávil ve starém vykotlaném kmeni. Nedařilo se mu spát. Celou dobu slyšel tiché čenichání. Kolem kmene cosi šmejdilo. Zlobil se, že pozbyl svou pušku. I když s ní nemohl bez nábojů střílet, její přítomnost mu dodávala sebevědomí a pocit bezpečí. Přemýšlel, jak o ni mohl přijít. Že by mu ji někdo vytáhnul ze sluje, když spal? To se mu nezdálo pravděpodobné. Byl by se probudil i při tom sebemenším zaharašení boty v listové hrabance.
Záhadu s puškou rozluštil ráno při svítání, kdy se mu po včerejším probuzení, po tom zdánlivě nekonečně dlouhém spánku, vrátil dojem tělesnosti a zmizela všechna prvotní malátnost. O zbraň vůbec nepřišel. Celou dobu ji měl při sobě, pouze si toho nebyl vědom. Vidět z ní bylo totiž jenom zrezivělé ústí hlavně, vyčuhující z ruky kousek nad loktem. Zbytek se skrýval pod jeho lišejníkem a mechem porostlou kůží. Dřevěná pažba mu trčela z ramene a kvetla desítkami živých větví a kořenů. Nechápal, jak mohl něco takového přehlédnout, křičel a snažil se vyrvat si ji z těla, jenže to příšerně bolelo. Trhal sám sebe.
Asi jsem ji ve spaní držel příliš pevně, pomyslel si. Zarostla. S tím nic neudělám. Hlavně, že nepřekáží. Musím jít dál.
Kolem poledne dorazil k mokřadu. V sirovodíkem páchnoucím bahně ležely tlející kmeny obřích stromů. Po jejich kůře lezla zvláštní stvoření. Trochu připomínala pavouky sekáče, byla ale mnohokrát větší. Pohybovala se velmi pomalu na dlouhých končetinách, v jejich poloprůhledných kulatých tělech se rýsovalo pracující trubicovité srdce a spousty stříbrných vajíček, připravených k nakladení. Partyzán vylezl na kmen k jednomu z tvorů a prohlížel si ho. Věc ho zcela ignorovala, krmila se tlejícím dřevem.
„Spal jsem asi déle, než to vypadá,“ povzdechl si v duchu. V tom okamžiku se ze světa větví nad jeho hlavou spustilo střemhlav cosi černého s křídly. Do tvora, ke kterému se Partyzán skláněl, to zaťalo drápy a znovu to prudce vystřelilo vzhůru. Muž zareagoval zcela reflexivně. Vztyčil ke korunám stromů loket levé ruky a zatnul svaly. Ozvalo se prásknutí a zbraň zapuštěná do jeho těla vystřelila. Černý přízrak se i se svou nohatou kořistí rozprskl v gejzíru tělesných šťáv.
Partyzán si v údivu prohlížel hlaveň, ze kterého stoupal dým zapáchající bahenním plynem.
Druhou noc strávil pod skalním převisem. Kolem půlnoci se spustila strašná bouřka. Blýskalo prakticky v jednom kuse a les se třásl pod salvami běsnících hromů. Pak přišlo krupobití. Ledové projektily sekaly do větví stromů, strhávaly z nich listy a nemilosrdně tloukly mateřskou půdu. Partyzán si tiskl k uším dlaně a modlil se, aby už byl konec. Ještě nikdy takovou bouřku nezažil. Myslel si, že nastal konec světa.
Bouřka ustala krátce před svítáním. Partyzán vylezl ze svého úkrytu a pokračoval v cestě. Postupoval jen velmi pomalu. Všude ležely kmeny vyvrácených stromů, musel je přelézat. Bylo to únavné, ale protože věděl, že už brzy dospěje k okraji lesa, kde začíná civilizace, jeho tělo poslušně pracovalo, svaly spínaly a povolovaly, veškerá únava se taktně držela v povzdálí. Obloha byla zatažená tmavými mraky, celou dobu se zdálo, že každým okamžikem začne znovu lít, ale toho dne už nepadla ani kapka. Planinu plnou vyvrácených stromů zdolal až k večeru. Ve skrytu duše doufal, že na jejím konci objeví nějakou pěšinu, ale neobjevil nic. Neobjevil žádnou stopu civilizace.
Tady někde by přeci už měl být konec, opakoval si pořád dokola v duchu. Tady někde les končil a začínalo město.
Usnul schoulený k trouchnivějícímu pařezu.
Další den procitl ještě před svítáním. Byl nervózní, v jeho nitru se pomalu rozhoříval plamínek jakési hrozivé předtuchy. Pospíchal dál tmavozeleným světem, srdce mu bušilo jako o život. Konec lesa, konec lesa, kde je? Pohled upíral do nekonečna před sebou, pátral v něm po čemkoliv známém, lidském. V jednom momentu nad korunami stromů proletěla nějaká obrovská věc. Kvílela jako velryba, máchala křídly o rozpětí stovky metrů. Nevšímal si toho. Pospíchal slepě kupředu, ztracen ve vzpomínkách na minulost. Večer padl vysílením do mokré trávy a ihned se propadl do bezesného spánku.
Následujícího jitra vyrazil ještě dřív než včera. Razil si cestu houštinami, kapradinovými porosty, rukama lámal větve a strhával z nich listí, ubližoval stromům, které jako kdyby ho nechtěly propustit z labyrintu svých kmenů. Cítil k nim nenávist.
Za několik hodin se začal terén, po němž se pohyboval, naklánět vzhůru. Došlo mu, že se dostal na úpatí hory. „Co vylízt nahoru? Třeba bych zjistil, kudy se dát dál.“ Vyrazil tedy do kopce. Nejdřív se mu šlo docela dobře, ale úhel stoupání se s každým dalším krokem postupně zvětšoval a z Partyzána za chvíli doslova lil pot. „Čert aby to spral,“ chrčel si pod fousy. Nehodlal se ale vzdát. S vypětím všech sil lezl po téměř kolmé stěně, ze které vyrůstaly uzlovité kmeny suchomilných stromků, trsem mechu, rašícím mu na hřbetě ruky si stíral z čela slané krůpěje. Nic nedbal na veliké pestrobarevné vážky, jakoby vystřižené z krutého mládí matky Země, které kolem něho zvědavě kroužily. Nedíval se jinam než vzhůru nad sebe.
Když se vyškrábal až na vrcholek, zhroutil se vyčerpáním a dlouho jen bezvládně ležel a oči upíral k nebi. Odtud ho konečně mohl vidět. Bylo světle zelené.
Ležel dlouho. Oddaloval okamžik, kdy vstane a pohlédne z výšky na ten svět, do kterého se dostal. Bál se, protože podvědomě věděl, co spatří.
Konečně se zvedl a upřel pohled svých očí na krajinu pod sebou.
Nikde nekončící moře zeleně.
Rozprostíralo se od obzoru k obzoru. Kam až dohlédlo oko, byly jen obrovské stromy. Nikde nebylo nic, co by svědčilo o přítomnosti lidí. Jen nekonečná souvislá džungle, nad níž se v dálce vznášelo několik ohromných okřídlených stvoření.
Partyzán se posadil na žulový balvan a jen tak seděl, protože to bylo všechno, co mohl dělat. Byl prázdný. Připadal si úplně sám.
„Nechápu, co tě to napadlo, jít sem takovou dálku,“ ozval se povědomý hlas. Partyzán sebou trhl leknutím, otočil se a spatřil lišku. „Schválně jsem šla za tebou, abych viděla, co máš za lubem.“
Partyzán sklopil k zemi hlaveň, kterou v úleku na lišku zamířil.
„Z druhé strany to není tak strmé. Měl jsi ten kopec nejdřív obejít. Ušetřil bys spoustu sil,“ řekla liška, jako by tušila, na co by se jí v následujícím okamžiku zeptal.
"Domy! Města! Kam se to zatraceně všechno podělo?" křičel v duchu partyzán. „A kam zmizeli všichni lidi?
„Města?“ přimhouřila liška oči. „Co je to za slovo? A lidi? To je nějaký druh hlodavců? Dají se jíst?“
„Ty nevíš, co jsou lidi?“
„Nevím. Co?“
„A kdo jsem tedy podle tebe já?“ vstal partyzán z balvanu a zaťal pěsti. A pak se na ně překvapeně zahleděl. Najednou si totiž vzpomněl, že ne vždycky vypadaly tak jako teď. Byly světlé, hladké, nic na nich nerostlo. A taky měl takový pocit, že na nich bylo méně prstů.
„Ty nevíš, co jsi zač?“ podivila se liška.
Partyzán si prohlížel svoje dlaně. Nebyl si jistý, jestli skutečně ví.
„Jestli nevíš, tak pojď za mnou,“ řekla liška. „Něco ti ukážu.“ Rozeběhla se do křovisek a vedla Partyzána, který měl co dělat, aby jí stačil, zpátky dolů z hory. Dostali se znovu pod koruny stromů, kde panovalo šero a vlhko. Liška skákala přes větve, smála se a těšila z pohybu. Partyzán za ní sotva klopýtal. Na druhém úpatí hory zdolali příkrý kamenitý sráz, pod kterým hučela dravá bystřina. Liška doběhla až k jejímu břehu a posadila se na zem.
„Tak do toho,“ máchla ocasem a začala se zadní nohou drbat za uchem.
Partyzán pochopil. Pomalu došel k okraji řeky, kleknul si do písku a vodou ohlazených oblázků a sklonil se nad hladinu. Chvíli nevěděl, na co se to dívá. Viděl rašelinu. Viděl mech. Viděl trsy hlevíku, plodnice muchomůrek, stébla trávy, stovky úponků popínavých rostlin a kůru, na které zrovna probíhal souboj desítek mravenců s velikým nosorožíkem. A tomu všemu korunovala jeho stará rozežraná Helma.
Viděl tvář lesa.
Prohlížel se ve vodním zrcadle, vzpomínky na minulost se v něm měnily na krystalicky čistou bolest. Za pár okamžiků v něm nebylo nic než současnost. V tu chvíli si k hrudníku, pod jehož kůrou se v agónii stahovalo doposud lidské srdce, přiložil hlaveň zbraně a vystřelil.
.
